Další články‎ > ‎

Bitová hloubka

přidáno: 7. 11. 2014 14:10, autor: Martin Jirsák
Tento příspěvek se netýká přímo Cubase samotné, spíše obecně digitalizace zvuku. Ale vzhledem k tomu, že na tento dotaz často narážím (a Cubase se týká také), není důvod jej nezmínit.

Bitová hloubka je jiný případ, než vzorkovací frekvence. Základním rozdílem je především to, že všechny bitové hloubky jsou mezi sebou pohodlně dělitelné celočíselně (pozor na bity a byty). Bitová hloubka udává dynamický rozsah, jakého je nahrávka schopná. Zjednodušeně řečeno: kolik dílků je mezi nejhlasitějším a nejslabším (v tomto případě je ovšem myšlen absolutní extrém, tedy téměř absolutní digitální ticho) místem nahrávky. Vzhledem k častému používání kompresorů, které dynamiku jednotlivých stop, ale i celé nahrávky, snižují, mohl by být tento parametr jednoduše zanedbatelný. Pokud si ale uvědomíme, že oním nejslabším místem nahrávky je okamžik, kdy nehrají žádné nástroje a jde pouze o šum zařízení a prostředí, je náhle situace poněkud jiná. Náhle zjistíme, že jde vlastně o to, že při použití nižší bitové hloubky máme v signálu relativně více šumu, než při použití vyšší bitové hloubky.

Při použití vyšší bitové hloubky během záznamu si také můžeme dovolit větší tzv. headroom, tedy prostor "nad" nahrávkou pro případné nenadálé dynamické špičky, které předem nečekáme. Díky této vyšší rezervě nebude takový náhlý signál přebuzený a tedy ani poškozený a můžeme jej bez obav použít.


Proto se vyplatí natáčet a pracovat s vyšší bitovou hloubkou, tedy 24bit; 32bit a nebo 32bit with floating point (s plovoucí desetinnou čárkou, která nám dává ještě více prostoru; zařízení se chová jako 32bit a pokud je potřeba, desetinná čárka se posune a vytvoří se tak více prostoru). Jen je potřeba na závěr (při masteru, tedy finální úpravě) vždy počítat s tzv. ditheringem, který bitovou hloubku převede na požadovanou hodnotu daného média (audio-CD standard například vyžaduje 16bitů, stejně jako TV PAL; na DVD se obvykle používá 24bitů).
Comments